Je 10. srpna 1999 - den před úplným zatměním Slunce - úterý. Odpoledne jsme se sešli ve Starém Pelhřimově na hvězdárně a připravili jsme si věci na večerní odjezd, který byl naplánován na 20:00 hodin večer. Viktor přišel samozřejmě o trochu dříve. Oba dva máme připravené diktafony.
Je tedy 20:00 a já s Viktorem Havlem jdeme směrem do ulice Třída Legií, kde nastoupíme do mikrobusu autodopravce Jirků za St. Pelhřimova. Celkem nás jede: V.Šrobár a jeho manželka Eva, Jakub Hraníček, Viktor Havel, Lukáš Pachman a jeho mátinka, Jan Šmrha, K.Kněžínek, P.Řáda a jeho sestra, M.Jonáš, L.Křížová a její mátinka, Mareš a jeho asistentka, pes Montty no a samozřejmě taky Josef Jirků - náš řidič.
Pár minut po osmé hodině vyrážíme na cestu. Jedeme směrem na České Budějovice, Český Krumlov a na hraniční přechod Dolní Dvořiště. Ještě před přechodem jsme zastavili na malou přestávku u benzínové pumpy a u night klubu Florida. Na hranicích proběhlo vše v pořádku. Vybrali si pasy a rozdávali je podle fotografií. Nedaleko hranic nás však opět stavili rakouští policisté. Zase si vybrali pasy a rozdávali je podle jmen - tentokrát je ovšem četl rakouský příslušník - německy. To jsme se pobavili. Dál to všechno šlo jako po másle. Problémy nastaly až když jsme projížděli Lincem. Za jízdy jsme si prohlédli osvětlené noční město. Potom jsme se snažili Linec opustit. Doktor*) se dostal do pásu totality a nebilo s ním k domluvení. On totiž nevěděl, kam vlastně jedeme. Stále tvrdil, že musíme jet směrem na Graz, což bylo na druhou stranu, než byl Steyer. Ale to bylo doktorovi jedno. Stále byly slyšet ze zadní části automobilu výkřiky, jako GRAZ, Graz....). Vedení cesty jsme pak přebrali my (Já, Viktor a paní doktorová**) Nakonec jsme zastavili na jednom odpočívadle u dálnice.
"Je 0:49 hodin 11.srpna 1999 a pár těch sekund a mi právě stojíme vedle našeho auta. Je jako docela jasno, tak doufáme, že nám to vyjde. Teď si dáváme půlhodinovou pauzu a pak budeme pokračovat dál.Sice se trochu zvedá opar, ale to je snad z toho Lince. Zamnou je banda hladovců, kteří mají hlad.Pachman mě tady pořád otravuje. Je nám sice zima, ale všichni se dobře bavíme - je to prostě skvělý pocit. Tak teda jsme v Rakousku a nevíme, kam dál. Po půlhodinové pauze jdeme dále směrem na Steyer.
V časovém rozmezí 1:30 až 2:00 hodin jsme hledali místo na noční odpočinek - jestli se tomu tak dá říct. Nakonec jsme ho přece našli. Zastavili jsme na jednom odpočívadle na cestě, která vedla do jedné pivovarské společnosti na okraji Micheldorfu. Řidič si položil sedačku a hned usnul.Mimochodem jsem se na začátku nezmínil, že já jako jediný jsem s sebou vezl spacák, který se mi v tu chvíli hrozně hodil.
V autě se nedalo vůbec spát. Byly tam jen krátké sedačky bez opěrátka a hlavně smrad a dusno. A k tomu všemu puštěné rádio. Neváhal jsem ani chvíli a rozbalil si spacák venku za autem na betonovém nájezdu. Neustále kolem jezdili auta, ale těch jsem si postupně přestal všímat. V 3:30 jsem usnul. Popravdě řečeno se mi taky dobře nespalo - tvrdý beton, kamínky, auta a hlavně velká zima. Pokaždé, když jsem procitl, jsem nad sebou spatřil velké bílé mraky - jako v zimě. Pořád jsem nervózně čekal, až začne pršet. Na tu noc nikdy nezapomenu. První ranní hlášení v 5:24. Těsně před tím, asi v 5:10 vylezl z auta doktor a jeho manželka a šli vyvenčit psa. Občas jsem ho zahlédl, jak zdvihá ruce k zatažené obloze. Posléze se z auta začali rojit takzvaní " zombíci" . Jako například Lukáš, Honza, Karel, Martin a jiní. Zombíci jsou zvláštní skupina lidí, kteří se jednu noc nevyspí a potom vypadají, jako by nespali týden. A tak, jak vylézali z auta, se začali kolem mě nebezpečně seskupovat. Já jsem k nim totiž nepatři - spacák a natažené tělo - to bylo ono. Z této chvíle také pochází již výše zmíněné první ranní hlášení. "Je za osm minut šest - tedy 5:52 a někdo ještě spí Poté se s Viktorem a s Lukášem odebíráme do blízké pivní společnosti, zeptat se, tedy lépe řečeno domluvit se, na směr naší cesty". Tam nás bohužel odmítli tak tvrdě, že jsme se ani na nic už nevyptávali a šli se o to pokusit jinam. Zřejmě zdejší majitelé byli po ránu trochu napití. Čas pomalu utíkal a obloha se nevyjasňovala. Následovala velká, převeliká porada s velkým P. Zůstaneme zde, nebo pojedeme jinam?! Nakonec jsme se rozhodli odjet jinam. Po dlouhém vypravování jsme se všichni rozlámaní vydali na cestu. S oblačností to vypadalo všude stejně, a tak jsme vyjeli na velkou vyvýšeninu na druhém konci Micheldorfu.Je 7:55 a mi jsme právě dorazili na naše stanoviště. Zůstali jsme stát u úvozu na polní cestu. Poté, co doktor německy domluvil náš zdejší pobyt s majitelem blízkého statku, rozjela se připravovaní akce. Začalo se všechno nasunovat, montovat, šroubovat, každý měl co dělat. Teď, když je vše připraveno, se jenom čeká na zatmění a doufá, že to vyjde. Obloha je jen místy lehce protrhaná, jinak je zataženo. Teď už zbývají necelé dvě hodiny do prvního kontaktu úplného zatmění Slunce 11.srpna 1999. Situace je zoufalá. Obloha je pokryta hustou, neprohlédnutelnou vrstvou tmavých mraků. Všichni jsou ale stále přesvědčeni, že se obloha vyjasní. Je 9:30 - celá obloha se ještě více zatahuje. "Já se na to můžu ----------- .": říká každý. Všichni mají špatnou náladu. V 10:10 se obloha začala pomalu vyjasňovat.V 11:27 se obloha místy protrhala a my jsme uviděli velmi malý kousíček měsíčního disku jak vykusuje na Slunci tmavou část. Všichni expedičníci jásají. V průběhu celého zatmění i krátce před ním jsme měřili teploty, výchylky geomagnetického pole, atmosférické grafy a jiné věci. Samozřejmě jsme i fotili, a to mnoha fotoaparáty. Na našem stanovišti jsme měli instalované také dva dalekohledy.
Je 11:28 a všechno krásně vychází. Můžeme pozorovat částečné zatmění i přes lehkou pokrývku mraků. Jenom slyším samé výkřiky: To je paráda. Super. V tu dobu se směrem ke Slunci blížila velká modrá díra v mracích. Je 12:10 a je zakryta asi 1/5 slunečního disku. Před chvílí jsme pozorovali unikátní úkaz - promítali jsme si sluneční disk přes dalekohled na bílý papír a viděli jsme postupně zanikat sluneční skvrny za měsíčním diskem. Pro astronomi něco úchvatného. 12:21 -zatím Slunce zatáhly mraky, ale vypadá to nadějně. šance je tu.V 12:23 se zvednul mírný větřík. Je 12:25 a začíná se stmívat ( je zakryto asi 80% slunečního disku ). Je mi zima a jsem nervózní. 12:33 - totálně se zatáhlo. Vypadá to velmi mizerně. Co se ale dá dělat?! Rene se sem zase další velký mrak. Je 12:36 a čtvrt - je už znatelná tma. Ale na to, že je pár minut po půl jedné jedenáctého srpna, je to něco neobvyklého. Montty (pes, který jel s námi) je už velmi neklidný a agresivní. Zatmění je ve fázi 97 - 98%. Neustále se přes Slunce honí mraky. Každý nadává. Je 12:37 - pes Montty je stále více nervózní. Místy se Slunce dostane mezi protrhanou oblast oblohy, a tak neustále sundáváme a nasazujeme sluneční brýle. Mraky tvoří oblakovou clonu. Jakmile někdo zahlédl jen kousíček slunečního disku, hned křičel a jásal. Je 10:38,5 a mrak se snad zastavil. ..Pár minut před zatměním jsme pozorovali zvláštní, až žlutozelené světlo, které se mísilo se šerem. V 12:40 nastalo to, co jsme všichni očekávali, ale v životě ještě neviděli - totiž během několika sekund Slunce úplně zhaslo, právě tak, jako se zhasínají žárovky v divadlech. Na to, že bylo asi třičtvrtě na jednu, to byl nezvyklý úkaz. V tu dobu zářila pravděpodobně ona nádherná koróna. My jsme jí ovšem neviděli. Vy to asi nevidíte, ale tady nastala obrovská tma. Z blízkého okolí jsou slyšet výkřiky expedičníků. Jediné, co je vidět, jsou siluety kopců a červánky. Pomalu začíná krápat.Viktor konstatuje: " Je tma jako hodinu a půl po západu Slunce, minimálně." -Tma - tma -tma. Krátce po setmění jsme uviděli hvězdu Sírius v souhvězdí Velkého psa. Je tok pláči, ale je 12:43,5 a od západu se začíná rozednívat ( to je taky zvláštnost - ráno se vždy rozednívá na východě). Mám husí kůži. Tak rychle, jak se setměno, se taky rychle rozednívá (12:44). Světlo je už jako před chvilkou. Doktor říká: " Dobře, ale můžeme být spokojeni." Ještě na závěr se nám přihodila jedna pozoruhodná věc. Krátce po té, co se "rozednilo" začaly v nedalekém statku splašeně kdákat slepice. Nato, že to vypadalo beznadějně až do poslední chvíle, můžeme být spokojení. Několik let očekávaná akce je během několika minut pryč. Máme za sebou zatmění Slunce dne 11.srpna 1999. Postupně se zase světlo vrací do svého denního režimu. Je 12:50 a začíná hodně pršet. Balíme. Slunce se postupně dostává z mraku, jako by nám to udělalo schválně. My balíme věci a přístroje. Je 13:15 a odjíždíme. To ale ještě netušíme, že zpáteční cesta bude horší než ta první.

^*) doktor - vedoucí expedice (dr.Vratislav Šrobár), ^**) doktorová - manželka pana Šrobára (Eva).

Záznam zexpedice vznikl na základě magnetofonových nahrávek pořízených přímo v den zatmění. V textu jsou kurzívou citované některé části. Čas je udáván v SELČ.
Text vypracoval Jakub Hraníček.