měsíčník Astronomického klubu Pelhřimov- nejen o astronomii

Seskupení planet.

V pátek 5. května 2000 nastalo na obloze seskupení několika planet. Konkrétně to byli Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn a ještě se k nim přidali Slunce a Měsíc. Právě kvůli přítomnosti Slunce jsme nemohli tento úkaz sledovat. Takovému seskupení planet se říká konjunkce. Přiblížení planet je pouze zdánlivé při pohledu z vesmíru zjistíme, že planety jsou od sebe ve skutečnosti vzdáleny až miliardu kilometrů. Poslední velká konjunkce nastala 5. února 1962 a další nás čeká 7. září 2010, při které se planety sejdou mnohem blíž než letos. V souvislosti s tímto jevem se podobně jako při úplném zatmění objevili dohady o konci světa. Podle některých lidí měla konjunkce způsobit vychýlení zemské osy a Země měla být zničena rozsáhlými záplavami, zemětřeseními a mohutnými výbuchy sopek. Nic takového se samozřejmě nekonalo. Je to naprosto pochopitelné, když se na problém podíváme z odborného hlediska. Měsíc svojí gravitační silou způsobuje příliv a odliv, pomáhá mu také slunce, které udrží svojí gravitací všechny planety ve sluneční soustavě, je sice 24milionkrát hmotnější než Měsíc, ale také 400krát vzdálenější. Kolem Slunce obíhají planety po různých drahách a různými rychlostmi. 5. Května se planety z našeho pohledu seskupili na jednom místě oblohy. Jejich gravitační síly se přidají k silám Měsíce a Slunce, jenže planety jsou od Země tak daleko, že i když se seřadí do jedné přímky, tak na nás působí silou 6500krát menší než síla, kterou na nás působí Slunce. Většina lidí si ani nevšimla, že se na obloze něco děje, protože konjunkce nastala ve dne a za soumraku úkaz zmizel pod obzorem, takže ji nebylo možné spatřit. Proto přírodní katastrofy, která v tomto roce nastali a určitě ještě nastanou, nemůžeme svádět na planety.

Karel Kněžínek

Chce to něco nového - antibiotika už nezabírají.

Nebojte se, to není důvod k panice, je to prostá informace. Antibiotika, dnes jedny z nejpoužívanějších léčiv už nejsou tak "dokonalé", jak byly před 61 lety.
Antibiotika produkuje mnoho organismů. Jsou to látky, které zabraňují v růstu jiných látek. Tyto látky produkují například: bakterie, řasy, houby, lišejníky, ale i některé vyšší rostliny či živočichové.

Hlavní producenti antibiotik a počet produkovaných látek.

Již ve starém Egyptě se musela antibiotika používat, protože ve starých mumiích se našli stopy tetracyklinu. I ve středověku používali lidé k léčení hnisavých ran plesnivý chléb. Pravé studium antibiotik však přišel až s Flemingovým objevem penicilinu v r. 1929. V té době zjistil, že kolonie plísně Penicillium notatum zabraňuje růstu zlatého stafilokoka Staphylococcus aureus. V klinické medicíně se však penicilin objevil až ke konci 2. Světové války k léčení spojeneckých vojáků. Pak už to s objevováním antibiotik šlo jak na běžícím pásu. Temkrát se s možností rezistence nepočítalo.

Co je to rezistence ?
Rezistence je schopnost odolávat určitým látkám, či předmětům. Dnes je rezistentní již 40% klinických kmenů bakterie zlatého stafilokoka vůči penicilinu. Je velice pravděpodobné, že jediné učinné antibiotikum proti této infekci je vankomycin. Původce tuberkulózy Mycobacterium tuberculosis vykazuje více násobnou rezistenci proti antibiotikům a chemoterapeutikum. Dnes na kapavku nezabere ani penicilin, tetracyklin, chinolony, a někdy ani cefalosporin.
- Primární rezistence (vzácná) je taková rezistence, která je dána druhem bakterie. Tato rezistence není ovlivněna genetickou změnou bakterie. Bakterie s primární rezistencí je taková, které nenese pro dané antibiotikum zásahové místo. Příkladem takovéhoto kmenu můžou být třeba Pseudomonas aeruginosa, které jsou vůči většině antibiotik odolné již dlouhou dobu, ještě před tím, než se s používáním antibiotik začalo.
- Získaná rezistence (většina rezistencí) je důsledkem mutací, nebo jiné změny genetického kódu. Dříve nebezpečné antibiotikum je najednou neškodné.

Proč? - příčiny rezistence vůči antibiotikům
- Změna průchodnosti buněčných obalů bakterie. Obal bekteriální buňky se skládá z buněčné stěny a vnitřní plazmatické membrány. Tato struktura umožňuje průchod živin pro buňku potřebných a naopak zabraňuje vniknutí škodlivých složek z okolí. Pro antibiotika však není větší překážkou. Grampozitivní bakterie mají sice silnou buněčnou stěnu, ale pro většinu antibiotik průchodnou, zato však u gramnegativních bakterií je buněčná stěny slabá, ale podstatně složitější, než u grampozitivních. Plazmatická membrána se klasicky skládá z lipidické dvojvrstvy, která brání v stupu jak hydrofilních, tak hydofobních antibiotik.
Hydrofilní antibiotika (většina) procházejí do gramnegativních buněk poriny (kanálky tvořené bílkovinami). Proto někdy rezistence závisí na koncentraci porinů. Hydrofobní antibiotika vstupují do gramnegativních bakterií napříč tukovou vrstvou, ale hustě poskládané molekuly lipopolysacharidů jim mohou v mechanickém prostupu zabránit.

- Zneškodnění antibiotika bakteriálními enzymy. Některé bakterie, které jsou proti antibiotikům rezistentní, si dokáží vytvořit enzymy, které nějakým způsobem naruší bakteriální aktivitu antibiotika a to pak není schopné vázat se na cílové ribozomální bílkoviny.
U grampozitivních bakterií zase tento enzym dokáže rozložit až 100 000 molekul penicilinu za minutu. V tomto případě platí, že čím více bakterií, tím více zneškodněných antibiotik.

- Aktivní vypuzování antibiotika. K tomuto funkci rezistence slouží určitá membránová bílkovina bakterie, která dokáže vypuzovat rychlejším způsobem než se čekalo.

- Změna zásahového místa antibiotika znamená, že se antibiotikum nenaváže. Zde se změní bílkovina, na kterou se váže např. penicilin a pokud se nemůže navázat, nemůže se buněčně dělit a rozmnožovat.

Genetická podstata získané rezistence

1) mutace ovlivňující geny na chromozomu
2) získání genu přenášející rezistenci

ad 1): Může jít o odstranění části genu (deleci), jeho náhradu (substituci) a nebo přidání (adici) jednoho či několika párů bazí v DNA, které mají za následek výměnu aminokyseliny v zásahové struktuře.

Ad 2): Plazmidy jsou nezávisle se replikující molekuly DNA, které mohou existovat mimo chromozom a nést rezistenci na antibiotika. Přenášejí se konjugací, transdukcí pomocí bakteriofágů, nebo pomocí DNA bez nosiče. Na rozdíl od zbývajících dvou způsobů je přenos koonjugací docela běžný.

Kdo může za rezistenci ?
Na začátku čtyřicátých let, kdy se začaly antibiotika používat v klinické praxi, se s rezistencí na ně nepočítalo, a rezistentních kmenů bylo velice málo. Problém se začal vyskytovat až s masivním rozšířením do celého světa. Nejdéle od svého objevu zůstal účinný asi vankomycin, ale ani to už neplatí.
Za vznik rezistence mohou bakterie sami, protože jsou nesmírně proměnlivé a dokáží se obrnit během krátké doby. Na druhé straně je to předepisování antibiotik v nepotřebných situacích. A v neposlední řadě může za vznik rezistence pacient, protože se nedrží dávkovacího postupu. > Z toho všeho plyne, že by se měly antibiotika používat s mírou a dodržovat léčebné postupy, a ne se jimi prát při každé rýmě.

Příklady zavedení antibiotik do klinické praxe a vznik rezistence na ně.

Originální verzi si můžete přečíst na adrese http://www.cts.cuni.cz/vesmir, nebo v čísle 1/1999.

Viktor Havel

Artemidin chrám v Efesu, Rhodský kolos.

Kroisos, král Lýdie, území ve starověké Malé Asii, která je součástí dnešního Turecka. Získal věhlas pro své velké bohatství a v roce 560 př. Kr. dal v Efesu postavit překrásný chrám. Město však bylo založeno již tisíce let před tím. Podle legendy jej založily ženy z bojovného kmene Amazonek. Kroisos se rozhodl postavit chrám na počest bohyně měsíce, ochránkyně zvířat a mladých dívek. Řekové ji nazývali Artemis, Římané Diana. Její chrám byl postaven z vápence a z mramoru, který dělníci těžili v lomech v nedalekém pohoří. Základní stavbu chrámu podpíralo asi sto dvacet sloupů. Každý z těchto mohutných sloupů byl dvacet metrů vysoký. Obrovské kvádry, které je tvořily musely být zdvihány do výšky pomocí kladek a vzájemně byly spojeny kovovými čepy. Když byla dokončena i střecha, ozdobili umělci budovu krásnými sochami. Socha Artemidy stála uprostřed. Chrám byl jedním z největších v antickém světě, mnohem větší než Parthenon, který stál v Athénách. Ve třetím století po Kristu byl chrám vypleněn Góty a zaplaven bahnem. Dodnes se dochoval pouhý jeden sloup.
Na ostrově Rhodos v Egejském moři stávala kdysi obrovská socha známá pod názvem Rhodský kolos. Kolos byl postaven na počest vítězství nad Řeky, kteří ostrov obléhali ve čtvrtém století před n.l. Socha byla odlita z bronzu a byla třicet tři metrů vysoká. Navrhl ji architekt jménem Chares a její stavba trvala dvanáct let. Vnější bronzová skořepina byla připevněna k železnému rámu. Dutá socha byla stavěna od země směrem vzhůru a byla vyplňována kameny, aby se nepřevrhla. Kolos byl dokončen kolem roku 280 př. n.l. Po mnohá staletí lidé věřili, že se kolos tyčil nad vjezdem do přístavu. Dnes již ale víme, že tomu tak nemohlo být, protože vjezd do přístavu je široký asi čtyři sta metrů. Z dobových záznamů vyplívá, že socha stála uprostřed města a shlížela na moře a na přístav.
Asi v roce 226 před n.l. se kolos při zemětřesení zlomil a zřítil se na zem. Obyvatelé Rhodu se ve věštírně dověděli, že nový kolos stavět nemají a nemají ani opravovat starý. V  roce 654 dobyl Rhodos syrský princ. Dal rozebrat zbytky sochy, a odvezl je do Sýrie. Z bronzu z kolose se pravděpodobně razily mince.

Jan Lukašík

Vesmírná stanice Mir.

Tato stanice je zatím největší, kterou člověk vyrobil a udržel v provozu. Obíhá naší planetu ve výškách mezi 300 až 400 km nad povrchem Země. Základní blok této stanice byl vypuštěn 19. 2. 1986 a nyní už několik let přesluhuje. Odborníci z Ruska se rozhodli, že Mir spálí v atmosféře. Zánik měl nastat v únoru 2000, ale nakonec bylo toto rozhodnutí změněno. Skládá se ze základního modulu a šesti dalších modulů, připojených později.
Základní blok se skládá ze čtyř částí: přechodového úseku, pracovního úseku, přechodové komory a přístrojového úseku. Přechodoví úsek má tvar koule o průměru 2,2 metru, která přechází v komolý kužel, jeho celková délka je 2,5 metru. Sdružuje pět pasivních spojovacích uzlů, z nichž některá lze využít k výstupu do volného kosmického prostoru. Pracovní úsek je tvořen dvěma válci o průměrech 8,6 metru a 4,15 metru spojené kónickým přechodem. Na menším válci jsou umístěny solární panely. V tomto válci se nacházejí výzkumné a komunikační přístroje. Kónický přechod obsahuje aparaturu pro lékařská vyšetření včetně sady posilovačů, speciálních obleků a agrometru umístěného pod podlahou. Větší válec je zařízen jako obytný prostor, rozdělený na dvě ložnice oddělené od okolí zvukotěsnými závěsy. Pro lepší orientaci mají strop, stěny a podlaha v pracovním úseku odlišné zbarvení. Přechodová komora spojuje pracovní úsek se základním pasivním spojovacím uzlem, má tvar válce o průměru 2 metry délce 1,3 metru. Je v ní umístěn systém zásobování vodou, spojovací a radiotechnický systém a další systémy nutné k provozu stanice, včetně prostředků hygieny. Přístrojový úsek, který obklopuje přechodovou komoru má průměr 4,15 metru a délku 2,3 metru. Je v něm umístěna motorová sekce s palivovými nádržemi. Na vnějším povrchu jsou umístěny telekomunikační a naváděcí antény, světelné indikátory, pasivní optické zaměřovací pomůcky pro spojovací manévr a sluneční čidla.
Kvant je astrofyzikální modul. Byl vypuštěn31. 3. 1987. Má tvar válce dlouhého 5,8 metru. Vpředu je připojen k základnímu modulu a vzadu je přizpůsoben pro připojení vesmírných lodí. Slouží ke sledování aktivních galaxií, kvasarů a rentgenového záření.
Kvant 2, druhý modul vypuštěný 26. 11. 1989, měří 12,4 metru a jeho průměr je 4,35 metru. Jeho hlavním úkolem byla možnost rozšíření stanice o různé aparatury, zařízení, palivo, potraviny, atd. Skládá se ze tří válcových částí. Na tomto modulu se prováděli biologické experimenty a pozorování zemského povrchu. Pro větší pohodlí kosmonautů je tu vylepšený systém recyklace pitné vody a vzduchu, sprchovací kout a umyvadlo. Důležitou částí je přechodová komora, sloužící k výstupu do volného vesmíru.
Kristall, modul sloužící jako vesmírná továrnička, byl připojen k Miru 31. 5. 1990. Skládá se ze dvou částí, měří 19,9 metru a jeho průměr je 4,35 metru. Provádějí se zde různé vědecké pokusy, jako výroba slitin různých kovů, k tomuto účelu je zde několik malých tavicích pecí. Modul byl také uzpůsoben pro spojení s raketoplánem Buran.
Spektr je geofyzikální modul, používaný k pozorování Země a její atmosféry. Byl vypuštěn 20. 5. 1995, jeho průměr je 4,35 metru a délka 12 metrů.
Docking module je malý modul, který slouží ke spojení s americkým raketoplánem, má průměr 2,2 metru. Byl vypuštěn 12. 11. 1995 a o tři dny později připojen k modulu Kristall.
Poslední modul byl připojen 23. 4. 1996 a nazývá se Priroda. Jeho délka je 12 metrů a průměr 4,35 metru. Podobně jako Spektr je zaměřen na zkoumání Země. Konkrétně na pozorování životního prostředí, nečistot v atmosféře a skleníkového efektu.

Denní program Typický denní program základních posádek byl následující :
08:00 - probuzení, ranní toaleta, inspekce stanice
09:00 - snídaně
09:40 - začátek práce, cvičení, komunikace se Zemí
14:00 - oběd
15:00 - práce, cvičení, komunikace se Zemí
19:00 - večeře, příprava práce na další den
21:30 - volný čas
23:00 - uložení ke spánku

Lokální čas na Miru byl shodný s časem v Moskvě (pouze se nepřecházelo na letní čas).

Karel Kněžínek

Vodík ve vesmíru.

( chemická značka H, latinsky hydrogenium, anglicky hydrogen, francouzsky l´hydrogčne, italsky idrogeno, německy der Wasserstoff, polsky wodór, rusky vodorod )
Historie Už v 17. století znal L.de Boyle tzv. "hořlavou vzdušninu", tj. nynější vodík. Cavendish později (v roce 1774) prozkoumal , že shoří s kyslíkem na vodu. Lavoisier v roce 1781 postupova obráceně: rozložil vodu žhavým železem a našel vodík. Název je z řeckého slova hydór, voda a gennao, tvořím.
Vodík je prvním členem periodického systému prvků, protože má nejjednodušší atomovou strukturu. Jeho atomy mají nejjednodušší elektronovou konfiguraci 1s. Z vědeckého hlediska lze říci, že vodík se jako atom vytvořil ve vesmíru první a následně potom se složitými chemickými reakcemi vytvořily z vodíku i ostatní prvky. Vodík je bezesporu nejrozšířenějším prvkem ve vesmíru. Nejpravděpodobnější teorie vzniku vesmíru se opírá mohutnou explozi velice žhavé a suprahusté koule. Její hustota musela být zcela vymykající se naší představě, protože v té kouli (zdali to byla nějaká koule ) byla soustředěna veškerá hmota dnešního vesmíru. V tomto závěru míním hmotnost "našeho" vesmíru jako celku, který tedy podle vědců vznikl velkým třeskem. Není vyloučené, že náš vesmír (ve smyslu soustředné hmoty) je jediný v nekonečné prázdnotě a je zcela dobře možné, že vesmírů podobných našemu je více. My se ale budeme zajímat pouze o ten náš, o němž víme, že opravdu existuje. Vraťme se ale zpátky k vodíku. Ve žhavé kouli na počátku stvoření vesmíru panovaly neuvěřitelně vysoké teploty a tlaky. Proto nás ani neudiví, že v ní nemohly existovat žádné atomy ba ani atomová jádra. Složení oné koule bylo velmi jednoduché. Skládala se pouze z nejjednodušších elementáních částic, jako jsou protony, neutrony a elektrony. Těsně po velkém třesku vznikly za pomoci jaderných, gravitačních a magnetických sil první atomy vodíku. Proč právě vodíku? Protože vodík je nejjednodušší prvek, který obsahuje v jádře pouze jednu částici s kladným elementárním nábojem - proton a nula až dvě elektricky neutrální částice - neutrony. Protože celý atom je navenek elektroneutrální, musí obsahovat ještě nějakou částici, která by kompenzovala kladný náboj atomového jádra. Takové částici, která nese stejně velký elektrický náboj jako proton ale s opačným znaménkem (-), nazýváme elektron. Počtem neutronů se odlišují jednotlivé izotopy daného prvku. Nejčastěji se pro daný prvek vyskytují tři druhy. Normálně se jenom označují číslem protonovým a nukleonovým, které se píší na levou stranu od chemické značky. Jedině vodík má to štěstí, že jeho izotopy jsou pojmenované. Jedná se o lehký vodík (protium), těžký vodík (deuterium) a radioaktivní tritium. Z těchto třech izotopů jeden výrazně převažuje. A to protium, které se v přírodě vyskytuje z 99 %. No a právě z lehkého vodíku je tvořen v podstatě celý vesmír. Prvními objekty, které vznikaly v raném vesmíru byly hvězdy. Je tedy nad míru jasné, že základní stavební složkou takto časně vytvořené hvězdy byl vodík. Jednotlivé částice vodíku vytvořily zárodečné mlhoviny - tzv. globule. Po určité době začaly jednotlivé částice kolabovat a postupně se smršťovat. Čím více se částice smršťovaly, tím více rostla ve středové části hustota a tím se i zvětšovala teplota. V této velmi husté oblasti se pak začaly rodit hvězdy. Nejprve však žhnuly v infračerveném (tepelném) záření. Teprve po té, co se žhavé těleso přeměnilo na hvězdu ( začaly probíhat termonukleární reakce ), se hvězda zřetelně rozzářila i v optické oblasti spektra. Termonukleární reakce by jsme vlastně mohli považovat za jaký si třetí stupně atomového věku. ( první stupněm je prudká oxidace - hoření a druhým jsou štěpné reakce probíhajících v jaderných elektrárnách) Při nukleárních reakcích vždy vzniká spojením několika jader jednoduššího prvku jádro prvku složitějšího ( s vyšším protonovým číslem nežli měly atomy předchozího prvku). Přímým důsledkem termonukleárních reakcí je úbytek jednoduššího prvku a nárůst množství prvku složitějšího. Na počátku jakékoliv reakce je vždy atom vodíku. Ten se ve hvězdě pomocí proton - protonového řetězce přemění za určitý čas na helium. Ne však všechen. Ve vyšších slupkách zůstane po dlouhou dobu nedotčen. V těchto místech totiž nepanují relativně vysoké teploty, které jsou potřebné na to, aby zde mohly probíhat jeho přeměny. V té době, kdy hvězda promrhá veškerý vodík, je jádro hvězdy zaplněno jakým si shořelým popelem - heliem. Následně po té dojde k dalším termonukleárním reakcím, v nichž bude jako výchozí látkou produkt předchozí reakce - helium - palivem II. generace. A tak se opět bude dlouhou řadu let opakovat proces, při němž se velká část atomů helia přemění na atomy uhlíku. Hvězda tak bude tvořena pouze z uhlíku jádra a dvou tenkých slupek - vodíkové a pod ní heliové. Podobný proces, kterým vzniklo helium z vodíku, se bude opakovat ještě mnohokrát. Za nějaký čas se tak vzniknou prvky podle následujícího schématu:

Vodík _ helium _ uhlík _ kyslík _ neon _ hořčík _ křemík _ síra _ argon _

vápník _titan _ vanad _ chrom _ mangan _ kobalt _ nikl _ železo.

Konečné stádium hvězd se železným jádrem čeká ale jen ty velmi hmotné hvězdy, které mají hmotnost větší než je hmotnost osmi Sluncí. Hvězda s jádrem se železa však nemůže zopakovat předešlý princip se zapalováním dostatečně stlačeného železa. Uspořádání jader atomů železa je totiž z hlediska energetického to nejúspornější. Proto další manipulace v atomovém jádře železa je možná jen při dodání určitého množství energie. Aby hvězda, protože je tvrdohlavá a pokusí se o přeměnu železa, mohla energetické ztráty vyrovnat, začne se gravitačně smršťovat a to tak dlouho, dokavaď v centrální části hvězdy teplota nestoupne až na nějakých pár desítek miliard kelvinů. Následně po té dojde k obrovskému výbuchu. Z kosmologického hlediska má tento proces dva vrcholně důležité výsledky. Jednak se do kosmického prostoru dostanou i těžké chemické prvky, které vznikly v průběhu kaskád termonukleárních reakcích ( od helia až po železo). Z druhé se během prvních fází exploze v obalu hvězdy procesy zachycováním neutronů vytvářejí jádra těch prvků, jež při termonukleárních reakcích nevznikly. Tím se vysvětluje vznik a rozšíření jednotlivých chemických prvků ..

Jakub Hraníček

Souhvězdí

Již od dávných časů lidé vzhlíželi na oblohu a pozorovali na ní hvězdy.Později si začali všímat různých uspořádaní těchto zářivě svítících bodů a začali je pojmenovávat podle věcí, zvířat nebo bájí. Souhvězdí severní oblohy jsou většinou pojmenována podle řeckých bájí a jména hvězd zase pocházejí z arabštiny. Souhvězdí jižní oblohy jsou z důvodu pozdějšího osídlení ochuzena o pojmenování z mytologie a nesou poněkud modernější ale ne tak zajímavé názvy jako severní souhvězdí např.: Dalekohled, Vývěva, Oltář, Jižní kříž, Malíř, Plachty, Lodní týl, Moucha, Kružítko, Pravítko, Chameleón.... .
Jednou z nejvýraznějších hvězd letní oblohy je hvězda Vega.Ta spolu s Denebem (hvězdou ležící v souhvězdí Labutě) a Altairem (hvězdou nacházející se v Orlovi) tvoří takzvaný letní trojúhelník. Její jméno pochází z arabštiny a v plném znění znamená "střemhlav letící orel" (arabsky Al Nasr al Waki). Vega,27 světlených let vzdálená od Země a 58krát jasnější než Slunce, je hlavní hvězdou souhvězdí Lyry. Lyra, údajně stvořena Hermem, měla v řeckých bájích významnou roli. Nejlépe ji dokázal ovládat legendární Orfeus.
Snad nejvýraznějším letním souhvězdím je Labuť.Ta byla podle řecké báje přenesena na oblohu přáteli Faethóna, který jako syn boha Slunce Helia řídil sluneční vůz na cestě oblohou. Nezvládl však jeho koně a způsobil zničující světový požár. Zeus Faethóna usmrtil bleskem a svrhl do Eridanu. Labuť byla tím neštěstím tak zdrcena, že ji bohové pro útěchu pozvedli ke hvězdám.Podle jiné báje se sám Zeus proměnil v Labuť, aby se zmocnil Nemesis nebo Ledy.
Labuť_ve střední Evropě vystupuje velmi vysoko nad jih, skoro k zenitu. Labuť_ je někdy nazývána kvůli svému tvaru též "severní kříž". Nejjasnější hvězdou tohoto souhvězdí je Deneb, který má stotisíckrát větší svítivý výkon než Slunce, patří k nejsvítivějším hvězdám viditelným prostým okem. Žlutavě bílá hvězda má povrchovou teplotu 11 000K a šedesátkrát větší průměr než Slunce. Od Země je vzdálená 1500 světelných let.
Nedaleko východně od Denebu najdeme jednu z nejpodivuhodnějších jasných mlhovin celé oblohy, která je ovšem velmi těžko pozorovatelná. Teprve na fotografiích pořízených s dlouhou expozicí se ukazuje její podoba , podle níž dostala své pojmenování "Severní Amerika".Často se předpokládá, že plyn této mlhoviny je osvětlovaná hvězdou Deneb. Pokud by tomu tak bylo, musela by být mlhovina vzdálená také 1500 světelných let jako Deneb, to však dosud není spolehlivě prokázáno. Mlhovinu lze za dobrých podmínek vidět i dobrým triedrem.
Pojmenování souhvězdí Orla je též inspirováno řeckou bájí, vypráví, že Antinous dostal jako dar od bohů orla, který mu však byl na Diův rozkaz uloupen. Jiná báje říká, že Herkules zabil tohoto orla, protože ohrožoval Prométhea. Zeus pak umístil orla na oblohu.
Nejjasnější hvězdou souhvězdí Orla je Altair, což v arabštině znamená "letící orel" (plné arabské znění je Al Nasr al Tair. Altair je od Země vzdálen přibližně 16 světelných, což je relativně velmi blízko. Průměr je 1,5krát větší než průměr Slunce a svítivost je asi devětkrát větší než svítivost naší hvězdy.
Teplota na povrchu této hvězdy je 8600K. Spekroskopické výzkumy ukazují, že Altair se velmi rychle otáčí kolem vlastní osy. Jedna otočka mu trvá pouhých šest a půl hodin (Slunce se otočí kolem své osy za 25 dnů).
Souhvězdí Herkula zabírá poměrně velkou část letní oblohy, ale patří k méně přehledným souhvězdím bez nějaké opravdu jasné hvězdy. Nachází se v něm kulová hvězdokupa M13.Řecká báje říká, že hrdina řecké báje kromě jiných činů přemohl lva, řádícího v okolí města Nemesi, bojoval s Hydrou, zabil draka hlídajícího zlatá jablka v zahradě Hesperidek a vyčistil chlív krále Augiáše. Jeho otcem byl Zeus a matkou smrtelná Alkméne. Jako syn Dia byl odkojen jeho manželkou Hérou a s jejím božským mlékem získal nesmrtelnost. Herkules sál tak náruživě, až mléko bohyně Héry vytrysklo na nebeskou klenbu a vytvořilo Mléčnou dráhu.

Jan Šmrha

Proč je obloha modrá, Bílé díry.

Obloha ve skutečnosti není jen modrá.Do nebeského blankytu jsou přimíchány také barvy fialová, zelená, žlutá a červená.Modrá ale převládá.Modré světlo oblohy určitě nějak souvisí s vlastnostmi zemské atmosféry.Názorně to dokládají barevné snímky zeměkoule pořízené z kosmického prostoru, na nichž je patrné, že vzdušný oceán rozprostírající se nad naší planetou má modrý odstín.Právě díky tomuto barevnému nádechu si Země vysloužila přezdívku ,,modrá planeta´´.
Světlo oblohy není vlastním světlem ovzduší ,ale rozptýleným světlem slunečním.Proč tedy není obloha žlutá jako sluneční zář ?Sluneční paprsky se rozptylují na drobných tělíscích vznášejících se ovzduším:na částečkách prachu, krystalcích vodního ledu i kapičkách vody.Ty ale modř oblohy na svědomí nemají.Vždyt_ze zkušenosti víme, že silné zaprášení činí oblohu spíše šedou, vysoká řídká oblaka tvořená krystalky ledu jsou sněhobílá stejně jako mlha.V úvahu připadají samotné molekuly vzduchu, ale ty jsou zase příliš na to, aby sluneční světlo rozptylovaly.Nicméně jsme na správné stopě.V minulém století ukázal anglický fyzik lord John William Rayleigh (1842-1919), že ve vzduchu se náhodně vytvářejí shluky molekul s rozměry srovnatelnými s vlnovou délkou světla.Přestože existují jen nepatrný zlomek sekundy, dokáží odrážet sluneční světlo, přičemž nejvíce rozptylují paprsky modré.Pokud by ale sluneční záření obsahovalo více paprsků fialových, měli bychom oblohu fialovou.
(Zdeněk Krušina,odborný pracovník hvězdárny Vlašim)
V daleké budoucnosti budou možná kosmonauti na kosmických lodích bez komplikací a bez jakékoli ztráty času cestovat přes uměle vytvořené černé díry do velmi vzdálených částí našeho vesmíru. Problém návratu by potom řešily takzvané bílé díry.Taková bílá díra není nic víc než přesný opak černé diry.Jinými slovy černá díra spočívá na implozi a bílá díra na explozi. Nic z toho,co černá díra pohltila,se nikdy znovu neobjeví,ale z bílé díry musí všechno dříve nebo později opět vyjít.J.V.Narlikar a jeho kolega K.M.V.Apparao vyslovili domněnku, že velmi prudce explodující galaxie, pojmenované podle svého objevitele Carla Seyferta, by mohly být obrovskými bílými dírami s milionnásobnou hmotností Slunce.Z nich proudí zpět do vesmíru hmota,kterou předtím pohltily černé díry.Dále předpokládají,že fyzikální procesy v bílé díře odpovídají procesům v černé díře,ale probíhají přesně opačně.Znaky Einsteinova-Rosenova mostu,té oblasti,která redukuje vzdálenost na nulu,umožní soudit ,že bílá díra vzniká ve stejnou chvíli jako její černý opak.Takže když kosmonaut dokáže zmizet se svou lodí neporušený v černé díře,měl by se za zlomek sekundy opět v pořádku vynořit z bílé díry.Albert Einstein a Issac Rosen vyvinuli jako model černé díry tzv.Einsteinův-Rosenův most.Pojem ,,vzdálenost'' zde ztrácí jakýkoli význam,prostorové vzdálenosti tam neexistují a kosmická loď projde přes bezčasovou pasáž,spojující různé části našeho vesmíru.Musely by vzniknout dva paralerní EInsteinovy-Rosenovy mosty,každý s jednou černou a jednou bílou dírou na koncích,přes něž hmota proudí v opačném směru.Konstrukce černých děr jako bran k velmi vzdáleným oblastem vesmíru bude jedním z největších úkolů daleké budoucnosti.Cesty ke hvězdám pak budou možné.Ztroskotání by mohlo znamenat pravděpodobně stagnaci našeho vývoje nebo dokonce zánik lidstva.Pokud tento problém zvládeme pomocí této či jiné teorie,bude cesta ke galaktickému společenství otevřena.Tím by se lidstvo navždy mohlo vyhnout nebezpečí zničení a zároven dosáhnout, v podmínkách takových rozdílných prostředí,netušeného kulturního rozvoje.

Lenka Křížová